Vstaly jsme poměrně později až okolo deváté hodiny. Cora už se s námi loučila a odjížděla do jejich druhého domu. Svlékly jsme postele a vyluxovaly pokoje a vydaly jsme se ven na poslední obchůzku Atlantic City. V tom nás zastavil Tom a nabídl nám, že nám půjčí kola. Samozřejmě jsme neodmítly a vydaly jsme se na projížďku po pobřeží oceánu. :)) Pak už se blížil čas našeho odjezdu, a tak jsme se šly rozloučit s Tomem. Jelikož je tohle naše první couchsurfingová zkušenost a Tom s Corou nám poskytli dva krásné pokoje, vlastní koupelnu, večeři, permanentní přistup k ledničce, dopravu z / na nádraží a ještě kola, koupily jsme alespoň bonboniéru jako důkaz našeho vděku a přislíbily prohlídku Prahou, pokud se Tom a Cora dostanou do ČR, až budou na návštěvě Oktoberfestu. Tom nás hodil na nádraží, kde jsme si musely nechat zvážit kufry, a pak nastalo teprve to pravé dobrodružství. Paní u přepážky nás upozornila na systém "kdo dřív přijde, ten dřív mele", který je praktikován v místních autobusech. A že pokud chceme odjet naším autobusem, měly bychom raději odjíždět o 15 minut dřív z nedalekého kasína. Nádraží v kasínu jsme našly a s ním i řadu lidí s řadou kufrů mířících do Filadelfie.
Když přijel autobus na žádnou frontu už se nehrálo a všichni se začali cpát do autobusu (a stejně tak i své kufry). Když jsme se dostaly do autobusu, každý se snažil ulovit si místo. Lucka si sedla a já si chtěla sednout nedaleko od ní, ovšem starou černošku s bolavou nohou furt nešlo přesvědčit, že tam sedím já a ne její noha, další dvě černošky (s hlasem šedesátiletého pijáka) zase držely místo pro svoje sestry. Začala se mě zmocňovat úzkost, protože tady nejde praktikovat to co u nás, že se v uličce mačká dalších dvacet lidí navíc, každý tady musí mít svoje místo. Autobus se mi zdál už beznadějně plný. V tom přišel řidič (a následně dvě černé sestry) a začal zjišťovat, kdo ještě nesedí. Uvolnil sice místo, kde seděla noha jisté pasažérky, ale to následně obsadil někdo jiný. Stála jsem tam už jenom já a řidič mě pobízel, ať jdu dopředu a já doufala, že mě nechce vyprovodit ven z autobusu. A naštěstí viděl malou zoufalou bílou holku, která si potřebuje sednout, a tak vypoklonkoval z jednoho předního místa ženu, která nastoupila do autobusu až po mně. Sednu si a už se nehnu, a to nejenom proto že paní vedle mně (nebo spíše častečně na mém sedadle) je tak asi 3x větší než já. :) Zastávka na autobusovém nádraží už je spíše jen formalita, protože nikdo další už se do autobusu nevejde (ještě že jsme šly do kasína). Snažím se nemyslet na to, že za dvě hodiny mě čeká přestup na další autobus. Ve Filadelfii je nám už známé místní autobusové nádraží, ale k naší smůle nám další autobus jede z jiného místa a musíme se posunout asi 3 zastávky metrem. Při nákupu lístku do metra zjistíme, že vlastně žádné lístky tady nemají, ale je třeba koupit si tokeny. Když odcházíme od pokladny hned se nás ujme jedna mladší žena a ptá se nás, kam potřebujeme. Nastane velký údiv, že chceme s kufry do metra, ale navede nás na správný směr a zanedlouho už nasedáme do vagónu metra, který opravdu není uzpůsobený na cestování se zavazadly. Cestu přežijeme, vylézáme z metra a hledáme zastávku nebo spíše nádraží, odkud odjíždí náš autobus do Washingtonu. Po lehkém doptávání vidíme náš autobus na opuštěném místě u nefrekventované silnice. Ano, tam je prý skutečně zastávka.
Každopádně autobus vypadá dobře, wifi je v něm také stabilní a za pár hodinek s menším zpožděním už jsme ve Washingtonu, kde nás vyzvedává náš hostitel Basem a veze nás pár mil zpět do Baltimoru, kde budeme následující tři noci.