V úterý jsme musely vstávat brzo a přeletět z New Yorku do San Francisca. Jely jsme tedy naposledy newyorským metrem. Na začátku návštěvy New Yorku jsme si koupily sedmidenní Metro Card (30$). Metro ale nevede až na JFK, bylo tedy třeba použít ještě airtrain, který byl ještě za příplatek. Na naše Metro Cards jsme tedy před vstupem na airtrain musely nahrát ještě 5 dolarů. Moje karta ale nešla opětovně nabít! Obsluha u automatů řekla něco ve smyslu, že to se stává a ať si nahrajeme na Lucčinu kartu 10 dolarů, a ať si jí při průchodu terminálem podáme. Tohoto předávání karet (tzn. jeden projde terminálem, a pak jí podá dalšímu) jsem si všimla již během víkendu v metru. Takže bychom mohly ušetřit 30 dolarů, kdybychom si předávaly celý čas jednu kartu. Pravděpodobně to ale není legální, pokud vám to nepovolí obsluha u terminálu jako nám. Navíc u vstupu na airtrain se odečítal z karty kredit, v metru můžete mít stejně jako my kartu neomezenou a obsluha většinou sedí v budce a dění u vstupu do metra moc nesleduje. Další obvyklou záležitostí je také to, že když vstupujete na airtrain a Metro Card už nepotřebujete, zeptá se vás nějaký kolem se potloukající homelesák, jestli mu svojí kartu nevěnujete. Tak se to stalo i nám, ale i když jsme měly funkční kartu ještě na zhruba tři dny, bezdomovci jsme jí nepřenechaly.
Na letiště jsme se tedy nakonec dostaly a přeletěly celé Státy až do San Francisca. Tam jsme se opět musely přesouvat metrem až k našemu dalšímu ubytování, které bylo tentokrát poprvé a naposledy v hostelu.
Zde nastala další záludnost při koupi jízdenky na metro, která vás opět může v USA zaskočit. Vedle automatu na jízdenky byl vyvěšen jakýsi jízdní řád s cenami. Zde je potřeba si nejprve najít vaši počáteční a konečnou zastávku a zjistit, v jaké hodnotě je lístek potřebný na váš úsek. Až poté nastane práce s automatem, kde musíte právě sami zvolit cenu lístku. Navíc vás automat může zmást v tom, že se vám na počátku objeví třeba cena 20 dolarů, ale vaše cena má být nižší, například 3,50$. Takže pak musíte z této ceny odečítat (mačkáte tlačítko odečítaní případně přičítání), než se dostanete na požadovanou cenu. Odečítá se po 1 dolaru a po 5 centech, takže někdy může chvíli trvat, než budete hotoví a budete moct přejít k platbě a vyjede vám lístek.
S automatem jsme se tedy zdárně popraly a metrem dojely až téměř k našemu hostelu. I když asi dvě ulice do kopce s kufry nám stejně daly zabrat. Co se týče hostelu to bylo poměrně zklamání. Orange Village Hostel za nás ne!
Hostel nás vyšel na 200 dolarů (2 osoby/2 noci) plus 10 dolarů depozit za klíč, který už se nám nevrátil zpátky, i když my jsme klíč vrátily.Pokoj byl čtyřlůžkový a měly jsme mít k dispozici vlastní koupelnu. V pokoji nám nakonec bylo trochu těsno, protože i další ubytované cestovaly s poměrně velkými zavazadly jako my. Pokud jde o koupelnu, sprcha měla takový tlak asi jako rozprašovač na květiny. Jelikož nejsem květina, tak umýt se pod tím bylo prakticky nemožné.
U záchodu byla zase taková zvláštní poznámka, že do něho nemáme vhazovat toaletní papír. :O Jelikož se nám tato poznámka zdála zvláštní, a navíc když už si toto upozornění přečtete přímo na míse, kam asi máte ten toaleťák hodit?! V záchodě tedy brzo začala stoupat voda až k okraji, a jelikož jsme nechtěly, aby přetekl, už jsme ho dál nepokoušely. Byly jsme tedy odkázány na společné koupelny a WC na chodbě (naštěstí hned naproti našemu pokoji).
Jediná věc, která nás udržela v hostelu ještě další noc, byla snídaně! Jogurty, ovoce, cereálie a hlavně vafle a lívance co hrdlo ráčí (když jste si teda vystáli nemalou frontu). :P