Druhý den ráno nás opět čekal plný stůl dobrot. Karelský piroh, chléb s vaječnou omeletou, borůvky s bílým jogurtem a navíc jsme měly možnost ochutnat i poměrně vzácné morušky – oranžové ostružiny (cloudberry), které rostou i v extrémních teplotách, které sahají k mínus 40 stupňům.
Po snídani už jsme opět na kolech vyrazily s Véro do asi tři kilometry vzdálené Santovy vesničky - bydliště opravdového Santy Clause. Pro místní spíš vrchol komerce, který je ale hlavní tahákem na turisty.
Já jsem se tam chtěla podívat hlavně proto, že tam má Santa Claus také hlavní poštu a chtěla jsem potěšit některé ze svých přátel pohledem se Santovým razítkem ze severního polárního kruhu.
Jeho pošta je velice krásná, můžete si tam sednout a v klidu napsat pohledy. Cena za odeslání se pak neodvíjí od toho, kam dopis posíláte, ale podle toho jakou známku si na pohled vyberete. A pak ještě záleží na vás, kam pohled hodíte, neboť Santa má dvě poštovní schránky. Ze žluté jsou pohledy odesílány hned, z červené až na Vánoce.
Když jsem přišla ke schránce, zrovna odsud odcházela skupina Japonců s foťáky, kteří mi hned narazili na hlavu santovskou čepičku, která se tu také prodávala, a musela jsem se také vyfotit při odesílání pohledů.
Můžete se tu setkat a vyfotit i se samotným Santou, ovšem za poplatek 40 euro, takže jsme se neviděli a furt věřím na Ježíška. :D
Mezi další atrakce se tu řadí i jízda na saních tažených sobem nebo smečkou psů husky.
My jsme se šly do husky safari jenom podívat. Nutno říct, že dospělí husky jsou opravdu docela ostří severští hafani, ale alespoň se štěňátky se dalo docela pomazlit.
Pozdě odpoledne už jsme se vracely zpět pro bágly a šly jsme dle Eerových instrukcí na městskou. Dalo nám trochu zabrat, než jsme zastávku našly, protože z metrového sněhu tam vykukovala jenom malá modrá cedule, a navíc zastávka byla na okraji dálnice.
Všechny zastávky jsou tu na znamení, takže bylo třeba dát autobusu ještě znamení, že chceme nastoupit (ale co jinýho bychom tam asi dělaly). Za tři eura třicet centů jsme se tedy svezly do centra Rovaniemi a každá už jsme šly k jiné další hostitelce.
Moje další hostitelka se jmenovala Tanja a hned po příchodu jsem se u ní cítila jako doma. Společnými silami jsme si uvařily večeři, a potom jsme se vydaly ještě na procházku ven.
Za prvé jsem trochu doufala, že bych mohla vidět polární záři a za druhé mi Tanja chtěla ukázat okolí. V okolí jejího bytu bylo plno sjezdovek a také zamrzlá řeka se dvěma krásnými mosty, po jejímž břehu jsme se procházely.
Po příchodu zpět domů jsme už jenom popíjely sypaný čaj a dlouho do noci si povídaly. :) Věděli jste třeba to, že ve Finsku je úplně běžné mít velkou rodinu? Nás předchozí hostitel byl ze čtrnácti dětí a Tanja říkala, že má také mnoho sourozenců, ale většinu nevlastních.