Moje poslední cesta po Skandinávii před definitivním návratem domů vedla do Norska. Jednalo se opět o výlet, který nám nabídla a zařídila naše hostitelská škola.
Naše první kroky pro nočním přejezdu ze Švédska do Norska vedly do druhého největšího norského města Bergenu. Byl první květnový den a počasí bylo na toto místo nezvykle teplé a slunečné, měli jsme prý opravdu štěstí. Ubytováni jsme byli v hostelu Montana. Jak už název napovídá, hostel se nacházel na vrcholu z jedné ze sedmi hor, které Bergen obklopují.
Bergen je přístavní město a v blízkosti přístavu se nachází i nejstarší čtvrť Bryggen, jejíž část (staré dřevěné přístavní domky) náleží ke světovému dědictví UNESCO. Samozřejmě i v Bergenu najdete rybí trh, mnoho kostelů a muzeí, ale nejzajímavější je právě kulisa hor, které se kolem rozprostírají a několik jezer, které dotvářejí atmosféru tohoto severského města.
Jelikož byl tento den spíš odpočinkový, mnoho lidí se po prohlídce města vydalo autobusem nebo lanovkou zpět do hostelu. Někteří šli pěšky, poseděli u jezer a na vyhlídkách a jejich obličej polechtaly paprsky severského slunce (ti, kteří nebyli rudí v Bergenu, chytli barvu druhý den).
Následujícího dne nás čekalo už o trochu více toho, pro co jsme si do Norska přijeli, a to okusit místní severskou přírodu. Vydali jsme se na dvouhodinovou plavbu nejužším fjordem světa Nærøyfjordem. V neužším místě má jen 250 metrů a všude okolo se tyčí vysoké hory, míjíme mnoho větších či menších vodopádů, a dokonce i pár vesniček/usedlostí. Zážitek to byl nádherný, až na hejno otravných racků, které kolem naší lodi kroužilo snad celou cestu a žebralo o něco k snědku.
Plavba končí v přístavu Flåm, nás ale čeká ještě pořádný kus cesty do našeho kempu, kde budeme trávit následující dva dny. Při cestě se ale máme stále na co koukat, to co nám norská příroda nabízí je neskutečné.
Navíc jsme ještě projeli nejdelší silniční tunel světa Lærdalstunnelen, který měří téměř 25 kilometrů. Tunel je rozdělen na čtyři části třemi jeskyněmi, které mají řidiče „probudit“, protože přece jen při tak dlouhé cestě tunelem by řidič mohl ztratit pozornost. Jeskyně ale také nabízí krásnou podívanou. Jsou totiž osvětleny různými barvami, které mají připomínat východ slunce.
Na závěr dne se přece jenom dostaneme do našeho cíle, kterým je kemp Jostedal, který se nachází ve stejnojmenném národním parku. Další den mě pak čekala jenom lehká procházka v okolí kempu, tam kam nám sníh dovolil. Ano, je květen a tady teploty okolo nuly a několik metrů sněhu.
Den D přišel na řadu v pondělí, kdy nás čekal výšlap k největšímu ledovci kontinentální Evropy – Jostedalsbreen a jízda na kajaku na přilehlém jezeře Nigardsbrevatnet.
Počasí nám moc nepřálo. Bylo zataženo, chvílemi poprchávalo, teplota se dostala lehce nad nulu, takže sníh byl měkký. Nejtěžším úkolem je tedy dostat se z cesty, kde nás vysadil autobus, k samotnému ledovci. Jednalo se asi o pět kilometrů, ale více méně to bylo trošku brodění se sněhem a přeskakování skalních pramenů vody, které se místy objevovaly pod sněhem. Cestou jsme ještě měli možnost pozorovat sníh padající z vrcholku hor dolů do blízkosti ledovce. Dalo by se to asi nazvat mini-lavinami, ale průvodci se na tento jev koukali docela klidně a byli si jistí, že se sníh zastaví a do naší bezprostřední blízkosti nepadne.
Když jsme se tedy po poměrně vyčerpávající cestě dostali k samotnému ledovci, bylo třeba nasadit si horolezeckou výstroj. Na nohy jsme tedy dostali mačky, na tělo pak úvazy s karabinou, kterou jsme se všichni připoutali k jednomu lanu a do ruky samozřejmě cepín. :D Teď mohla začít ta pravá legrace!
Nešli jsme nikam daleko. Po skutečném lehkém výstupu na ledovec, nás čekal ještě sestup do jedné z místních modrých jeskyní, kde jsme za odměnu popili horkou čokoládu.
Tento zážitek byl ale jen polovinou toho, co jsme měli na ledovci v plánu. Teď měl přijít na řadu kajak. Samozřejmě bylo zapotřebí dostat se sněhem zase o kus zpátky k jezeru. Sníh byl zase o něco měkčí. Já jsem v jednu chvíli zapadla do sněhu dokonce celou nohou až téměř po pás, naštěstí druhá noha mi zůstala furt navrchu, takže jsem se nějak vyškrábala zpět nahoru.
Jízda na kajaku by asi za normálních podmínek nebyl až tak velký problém, ovšem počasí tu opět natropilo své, a tak trošku nečekaně i pro naše horské průvodce bylo jezero z 99% zamrzlé.
Nikdo z nás se ale této aktivity nechtěl vzdát, a tak jsme se pokusili projet alespoň podél břehu jezera. Několikrát jsme ale uvízli mezi břehem a ledem. :D
Ze všeho jsme se ale doslova vyhrabali a průvodci pro nás připravili (asi za odměnu) jednu aktivitu navíc. Měli jsme lodě vytáhnout z vody/ledu na kopeček na břehu, a potom nás průvodci v lodi poslali z kopečku zase dolů na led, takže taková netradiční sáňkovačka. Na závěr jsme ale opět museli vytlačit ty lodě zpět, a navíc vystupujte z lodi na led a choďte po něm, když už je nad nulou a kdesi je slyšet zvuk praskání.
Pak už tedy následovala jen cesta zpět na silnici, takže zase takové trošku broděníčko sněhem a mohli jsme jet do kempu se vysprchovat a převléct do suchého.
Večer nás ale čekalo ještě malé překvapení od naší norské průvodkyně, která nám uvařila prý tradiční jídlo norských horalů. Jaké překvapení to bylo obzvlášť pro mě, když se večer podávala krupičná kaše se skořicí. :P Ovšem byla dobrá.